Jdi na obsah Jdi na menu
 


Exkurze na Moravě

7. 10. 2006

Pro profesory a jiné lidi staršího věku

Naše zeměpisno – biologicko – dějepisná exkurze proběhla ve dnech 2. – 6. 10. 2006. Odjížděli jsme v pondělí kolem osmé hodiny ranní od školy (většina z nás) s velice dobrou náladou. Všichni probírali „kdo co zapomněl“ a kdo co od této exkurze očekává. Naše první cesta do Telče probíhala velmi dobře, žádné velké problémy s kolonami, takže jsme si neposeděli nijak extra dlouho.

V Telči nás již čekala paní průvodkyně, která nám velice pěkně vyložila historii města a přidala sem tam i nějaké zajímavosti. Po prohlídce města nás čekal malinký rozchod, kde všichni nasytili lačné žaludky. Poté jsme se vydali do Dalešické vodní elektrárny. Nejdříve jsme zkoukli jakýsi film o elektrárnách které jsou pod ochrannými křídli ČEZu a poté jsme šli na docela zajímavou prohlídku objektu. Poté už nás čekala pouze procházka v Mohelcové hadcové stepy, kde se neuvěřitelně zabavili profesorky Hrabovská a Šimánková. Po „kraťoučké“ procházce jsme sedli do autobusu a hurá do hotelu. Tahle cesta už nebyla až tak vábná, protože jsme celkem dlouho jeli za nějakým autem vezoucímu turbínu, nebo co to bylo. A po kratším hledání našeho ubytování jsme dorazili kolem až na určené místo. Vlídný personál na nás s večeří počkal, takže jsme se před hledáním pokojů nadlábly gulášové polívky. Vzhledem k tomu, že naše pokoje byli v části budovy, která nebyla až tak lehce přístupná a na náš první pohled ani neexistovala. Kolem konci naší večerky v 22:00 jsme ale pokojíky našli a dokonce všichni. Většina z dívčího osazenstva ale i někteří kluci se sesunuli k televizi a marně se snažili naladit Primu – neúspěch. Až tak nás to ale nesebralo a začali jsme si vybalovat. Asi tak o dvě hodiny později už bylo všude pozhasínáno a vcelku ticho.

Další den nás čekala nejdříve prohlídka v Zlínské ZOO. Tam nás očividně nejvíce zaujali rybičky a lemuři, potažmo sloni. Pak nás tam čekal oběd. Polívka, řízeček a půl litru vody naše bříška zaplnil dostatečně. Další zastávkou byl zámek v Kroměříži s krásnou mysliveckou výzdobou, kde nám poradili všímat si tří prvků – lustru, parket a kamen. To jsme také dělali a ke konci prohlídky jsme zjistili, že vlastně už ani není čeho si všímat, protože lustr díky fresce na stropě není, parkety vystřídal kámen a kamna chybí. Ke konci dne jsme si zajeli do Zlína na prohlídku Baťova věžáku, neboli budovy číslo 21. a dokonce jsme se dozvěděli, jak se tam ty budovy číslují. Většina z nás měla největší zážitek z výtahů, které si ve škole rozhodně neužijeme. Pan profesor Čapek nás poté očividně hodlal nalákat do města a tak jsme si místo rovné 100metrové trasy k autobusu ušli asi kilometr. Když jsme se vrátili na hotel, zašli jsme na večeři a potom šupky – dupky na pokoje. Někteří pozapínali Ordinaci v růžové zahradě a vzhledem k večerce v 22:00 Kriminálku dokoukali u sebe na pokoji a ne ve slupinkách a někteří si užili pořádného bordelu na chodbě. Hned tento nás opustil jeden žák tercie A s teplotou. (myslím dočasně opustil a ne že jsme ho zakopali v lese)

nás opět vzbudili kolem Na snídani jsme měli něco jedlého (už nevim co). Pak jsme se vydali do sklárny ve vesničce Květná. Nejdříve jsme se pobavili při pohledu na systém odchodů zaměstnanců. Měli takové ty kartičky, které si označili vždy při příchodu a odchodu a poté je zasunuli do své přihrádky. Výroba nás většinu zaujala a trošku jsme záviděli profesorům, kteří si donesli skleničky. Naproti sklárně jsme si dali oběd – nějakou kuřecí rolku s rýží a někteří z nás se stihli dokonce podívat na Jessicu Fletcherovou z „To je vražda napsala“. Pak jsme si šli nakoupit nějaké sklenky do „suvenýrů“, kde se k nám chovali velice mile a po návratu našich dvou profesorek jsme usoudili, že koupili celý krám. Poté jsme se vydali na pěší túru do CHKO Bílé Karpaty. Tam nahoře byla vcelku zima, ale při chůzi jsme se všichni zahřáli. Někde uprostřed cesty jsme si zašli kousek na Slovensko a z jakési věže si shlédli Slovensko – Českou krajinu. Cesta dolů z kopce byla docela vyčerpávající, ale všichni z nás to přežili a nechali se dovést až do další zastávky našeho putovního týdne – Muzea vína v Mutěnicích. Tam nám paní průvodkyně teoreticky předvedla, jak se pálila pálenka, ukázala nám Moravský kroj (nevím jaké to vesničky, asi Mutěnic) a poté jsme zašli do sklípku, kde jsme si mohli ucucnout burčáku. Pak jsme se vrátili opět na večeři na hotel.

Další nás vzbudili opět v půl osmé a po snídani jsme vyrazili někam do likérky ve Vizovicích. Nikomu to nic neříkalo, do doby, kdy jsme na budově neuviděli nápis Rudolf Jelínek. Paní průvodkyně nám pustila nějaký film o tomto podniku a reklamu „René já a Rudolf“ si pár z nás i zazpívalo. Potlesk byl zasloužený. Dozvěděli jsme se něco o výrobě a výrobcích Rudolfa Jelínka a mnohé z nás zaujalo automatické plnění láhví. Dále jsme se podívali do Uherského Hradiště, kde se k nám přidala také bývalá profesorka naší školy – Lenka Dostálková, tedy nyní po svatbě již Lenka Z---(dál nevím). Po prohlídce města nás čekal obídek v celku pěkné restauraci Net, kde nám nalili pití podle určitého výběru a zrovna naši část třídy velmi potěšilo, že v nabídce byla i Kofola. Dále následoval rozchod ve městě a poté rychle do archeoskanzenu Modrá. Pan průvodce měl velice uspávající hlas a to už je vzhledem k hlasu některých našich profesorů co říct. Povídal nám o nějakých polozemnicích nebo o čem ale většinu z nás stejně zajímali nejvíce kozy pobíhající volně v objektu. Dali jsme si ale nějaké pečené těsto, které mně vcelku chutnalo. I přes protesty většiny z nás jsme si zajeli do vesničky Vlčnov, ve které se každoročně koná Jízda Králů (nebo jak že se to jmenuje). O tom se ale nebudu rozepisovat, protože by to stejně nikdo z mého vyprávění nepochopil, takže to se když tak musíte obrátit na někoho jiného. Tam jsme se podívali do jedné chaloupky, kde bylo krásně znázorněno, jak se kdysi dávno žilo. Byli jsme také svědky setkání dvou rodinných příbuzných. Tamější paní, která se o objekt starala a našeho spolužáka. Pak nás už čekala pouze kratičká procházka v Lázních Luhačovice, kde si odvážlivci usrkli pramenů. Na hotel jsme se vrátili těsně před sedmou, zašli jsme na večeři a vydali se připravit své zevnějšky na diskotéku.

Ta vypadala ze začátku velmi bídně a měli jsme jakési problémy s technikou, ale časem se všechno vyřešilo, docela jsme se roztancovali a k tanci jsme přivedli také cizí lidi, kteří se ze začátku velice bavili pohledem na nás. Někdy kolem jsme už byli všichni v pelechu. Poslední noc také proběhla celkem v klidu, ale jeden nebo dva trestné referátky se rozdali.

jsme hotel opustili v klidu a kolem jsme dorazili do Vodního ráje v Jihlavě. Někteří z nás se jeli koupat a někteří se vydali do města. Kolem jsme se všichni zase sešli a vydali se na naši závěrečnou cestu domů do Prahy. Ta probíhala v pohodě a někdy kolem (myslím), jsme dorazili ke škole, kde jsme se všichni rozloučili a hurá domů, psychicky se připravit na příští školní týden.

Celkově bych řekla, že se nám exkurze vcelku povedla. Nejvíce jsme si sice asi pokaždé užili toalet, které byli velmi žádané, ale zbytek exkurze byl fajn, docela dost jsme se toho dozvěděli jak z našich referátů čtených v autobuse tak také od průvodců. Takovouhle akci bych si klidně ještě ve starších ročnících zopakovala.

A ta druhá verze

Naše zeměpisno – biologicko – dějepisná exkurze proběhla ve dnech 2. – 6. 10. 2006. Odjížděli jsme v pondělí kolem osmé hodiny ranní (což nás nijak nepotěšilo) od školy (většina z nás) s velice dobrou náladou. Všichni probírali „kdo co zapomněl“ a kdo co od této exkurze očekává (s těmi profesory nic moc). Naše první cesta do Telče probíhala velmi dobře (jen trochu nuda), žádné velké problémy s kolonami, takže jsme si neposeděli nijak extra dlouho (jen malinko – ironie).

V Telči nás již čekala paní průvodkyně (vypadala dost zvláštně a stejně nás víc zajímal záchod a krámky a jiné věci než ona), která nám velice pěkně vyložila (nijak zvláštní) historii města a přidala sem tam i nějaké zajímavosti (ale stejně vypadala že už se těší až s nás zbaví). Po prohlídce města nás čekal malinký rozchod, kde všichni nasytili lačné žaludky (a i něco jiného). Poté jsme se vydali do Dalešické vodní elektrárny. Nejdříve jsme zkoukli jakýsi (dosti nudný) film o elektrárnách které jsou pod ochrannými křídli ČEZu (u kterého docela dost z nás uslo) a poté jsme šli na docela zajímavou prohlídku objektu (kde nás nejvíce zajímali drátky visící všude kolem). Poté už nás čekala pouze procházka v Mohelcové hadcové stepy, kde se neuvěřitelně zabavili profesorky Hrabovská a Šimánková (což některým z nás velmi lezlo na nervy). Po „kraťoučké“ procházce jsme sedli do autobusu a hurá do hotelu. Tahle cesta už nebyla až tak vábná, protože jsme celkem dlouho jeli za nějakým autem vezoucímu turbínu, nebo co to bylo (a náš řidič nesčetněkrát zabloudil). A po kratším hledání našeho ubytování jsme dorazili kolem až na určené místo. Vlídný personál na nás s večeří počkal, takže jsme se před hledáním pokojů nadlábly gulášové polívky. Vzhledem k tomu, že naše pokoje byli v části budovy, která nebyla až tak lehce přístupná a na náš první pohled ani neexistovala (nejen první ale i druhý, třetí, čtvrtý a pátý pohled). Kolem konci naší večerky v 22:00 (tak brzo) jsme ale pokojíky našli a dokonce všichni. Většina z dívčího osazenstva ale i někteří kluci se sesunuli k televizi a marně se snažili naladit Primu – neúspěch. Až tak nás to ale nesebralo a začali jsme si vybalovat. Asi tak o dvě hodiny později už bylo všude pozhasínáno a vcelku ticho (doufám, že víte, co znamená vcelku – prostě cizí lidi na cizím pokoji ale velice cíleně).

Další den nás čekala nejdříve prohlídka v Zlínské ZOO. Tam nás očividně nejvíce zaujali rybičky (kterým jsme užírali suchary) a lemuři, potažmo sloni. Pak nás tam čekal oběd. Polívka, řízeček a půl litru vody naše bříška zaplnil dostatečně (teda spíš až moc). Další zastávkou byl zámek v Kroměříži s krásnou mysliveckou výzdobou (která Pavla vcelku nasrala), kde nám poradili všímat si tří prvků – lustru, parket a kamen. To jsme také dělali a ke konci prohlídky jsme zjistili, že vlastně už ani není čeho si všímat, protože lustr díky fresce na stropě není, parkety vystřídal kámen a kamna chybí. Na konci dne jsme si zajeli do Zlína na prohlídku Baťova věžáku, neboli budovy číslo 21. a dokonce jsme se dozvěděli, jak se tam ty budovy číslují. Většina z nás měla největší zážitek z výtahů, které si ve škole rozhodně neužijeme (a průvodkyně která balila Čapka a za každým slovem se puberťáky usmívala). Pan profesor Čapek nás poté očividně hodlal nalákat do města a tak jsme si místo rovné 100metrové trasy k autobusu ušli asi kilometr. Když jsme se vrátili na hotel, zašli jsme na večeři a potom šupky – dupky na pokoje. Někteří pozapínali Ordinaci v růžové zahradě a vzhledem k večerce v 22:00 Kriminálku dokoukali u sebe na pokoji a ne ve slupinkách a někteří si užili pořádného bordelu na chodbě. Hned tento nás opustil jeden žák tercie A s teplotou. (myslím dočasně opustil a ne že jsme ho zakopali v lese).

nás opět vzbudili kolem (hajzli – tak brzo). Na snídani jsme měli něco jedlého (spíš nejedlého) (už nevim co). Pak jsme se vydali do sklárny ve vesničce Květná. Nejdříve jsme se pobavili při pohledu na systém odchodů zaměstnanců. Měli takové ty kartičky, které si označili vždy při příchodu a odchodu a poté je zasunuli do své přihrádky. Výroba nás většinu zaujala a trošku jsme záviděli profesorům, kteří si donesli skleničky. Naproti sklárně jsme si dali oběd – nějakou kuřecí rolku s rýží (bylo to strašně nechutný, ale některým to chutnalo, tak nebudu kazit chutě) a někteří z nás se stihli dokonce podívat na Jessicu Fletcherovou z „To je vražda napsala“. Pak jsme si šli nakoupit nějaké sklenky do „suvenýrů“, kde se k nám chovali velice mile a po návratu našich dvou profesorek (kterým to docela trvalo) jsme usoudili, že koupili celý krám. Poté jsme se vydali na pěší túru do CHKO Bílé Karpaty. Tam nahoře byla vcelku zima, ale při chůzi jsme se všichni zahřáli. Někde uprostřed cesty jsme si zašli kousek na Slovensko a z jakési věže si shlédli Slovensko – Českou krajinu. Cesta dolů z kopce byla docela vyčerpávající (a Vojta s Martinem svým vyprávěním na nenáročnosti také nepřidali), ale všichni z nás to přežili a nechali se dovést až do další zastávky našeho putovního týdne – Muzea vína v Mutěnicích. Tam nám paní průvodkyně teoreticky předvedla, jak se pálila pálenka, ukázala nám Moravský kroj (nevím jaké to vesničky, asi Mutěnic) a poté jsme zašli do sklípku, kde jsme si mohli ucucnout burčáku (někteří jsme si nejenom ucucli ale bylo nám přilito i od jiných a dva lidi z toho potom blili, jen profesorům přišlo, že jim je špatně z únavy). Pak jsme se vrátili opět na večeři na hotel.

Další nás vzbudili opět v půl osmé a po snídani jsme vyrazili někam do likérky ve Vizovicích. Nikomu to nic neříkalo, do doby, kdy jsme na budově neuviděli nápis Rudolf Jelínek. Paní průvodkyně nám pustila nějaký film o tomto podniku a reklamu „René já a Rudolf“ si pár z nás i zazpívalo. Potlesk byl zasloužený. Dozvěděli jsme se něco o výrobě a výrobcích Rudolfa Jelínka a mnohé z nás zaujalo automatické plnění láhví (pak jsme si tam koupili nějaké slivovice, hruškovice, meruňkovice, rumy… Prostě pití, ale samozřejmě pro rodiče). Dále jsme se podívali do Uherského Hradiště, kde se k nám přidala také bývalá profesorka naší školy – Lenka Dostálková, tedy nyní po svatbě již Lenka Z---(dál nevím). Po prohlídce města nás čekal obídek v celku pěkné restauraci Net, kde nám nalili pití podle určitého výběru a zrovna naši část třídy velmi potěšilo, že v nabídce byla i Kofola. (tady se mnoho lidí vytratilo někam pryč) Dále následoval rozchod ve městě a poté rychle do archeoskanzenu Modrá. Pan průvodce měl velice uspávající hlas a to už je vzhledem k hlasu některých našich profesorů co říct. Povídal nám o nějakých polozemnicích nebo o čem ale většinu z nás stejně zajímali nejvíce kozy pobíhající volně v objektu. Dali jsme si ale nějaké pečené těsto, které mně vcelku chutnalo. I přes protesty většiny z nás jsme si zajeli do vesničky Vlčnov, ve které se každoročně koná Jízda Králů (nebo jak že se to jmenuje). O tom se ale nebudu rozepisovat, protože by to stejně nikdo z mého vyprávění nepochopil, takže to se když tak musíte obrátit na někoho jiného. Tam jsme se podívali do jedné chaloupky, kde bylo krásně znázorněno, jak se kdysi dávno žilo. Byli jsme také svědky setkání dvou rodinných příbuzných. Tamější paní, která se o objekt starala a našeho spolužáka. (Tetička Martina teda dosti pomačkala a ještě dlouho se tvářil trochu v šoku) Pak nás už čekala pouze kratičká procházka v Lázních Luhačovice (mimochodem naprosto zbytečná, protože nám vůbec nedali rozchod), kde si odvážlivci usrkli pramenů. Na hotel jsme se vrátili těsně před sedmou, zašli jsme na večeři a vydali se připravit své zevnějšky na diskotéku.

Ta vypadala ze začátku velmi bídně (třeba kvůli náladě která zavládla když nám profesoři oznámili že jak dementi půjdeme spát v 22:00) a měli jsme jakési problémy s technikou (kvůli milé paní v červené mikině), ale časem se všechno vyřešilo, docela jsme se roztancovali a k tanci jsme přivedli také cizí lidi (byli vožralí jak…), kteří se ze začátku velice bavili pohledem na nás. Někdy kolem jsme už byli všichni v pelechu. Poslední noc také proběhla celkem v klidu (ani docela ne, když si vezmu že nás asi tak 14 hrálo do 2 flašku na pokoji a do čtyř sem vydržela u kluků na pokoji a ještě asi tak půl hodinky jsme potom prokecali s Gabynkou), ale jeden nebo dva trestné referátky se rozdali (vlastně skoro za nic).

jsme hotel opustili v klidu a kolem jsme dorazili do Vodního ráje v Jihlavě. Někteří z nás se jeli koupat a někteří se vydali do města (mňam Macdonald). Kolem jsme se všichni zase sešli a vydali se na naši závěrečnou cestu domů do Prahy. Ta probíhala v pohodě a někdy kolem (myslím), jsme dorazili ke škole, kde jsme se všichni rozloučili a hurá domů (někteří z nás ne až tak hned domů), psychicky se připravit na příští školní týden.

Celkově bych řekla, že se nám exkurze vcelku povedla (až na některé myšlenkové pochody profesorů, které jsem do teď nijak nepochopila). Nejvíce jsme si sice asi pokaždé užili toalet, které byli velmi žádané, ale zbytek exkurze byl fajn, docela dost jsme se toho dozvěděli jak z našich referátů čtených v autobuse tak také od průvodců (ale už si stejně nic nepamatuju). Takovouhle akci bych si klidně ještě ve starších ročnících zopakovala.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Cenzura

(Vickee, 7. 10. 2006 16:48)

Stejně je to hrozně moc zcenzurovaný a nejsou tam podrobnosti :-P